Nátisk a digitální nátisk

Tisknout

Zjednodušeně řečeno, nátisk může sloužit jako dohoda o výsledné barevnosti tiskoviny mezi tiskárnou a zadavatelem, může ale sloužit i jako kontrolní prvek v procesu předtiskové přípravy a schvalování, nebo jako vodítko, přikládané k objednávce; ke vhodným a doporučeným způsobům práce s nátisky se ještě podrobněji vrátíme.

Primárním cílem výroby nátisku nemusí být vždy jen kontrola barevnosti výtisku. I když si širší odborná veřejnost právě otázky barevnosti s pojmem nátisk spojuje téměř automaticky, v praxi kromě toho provádíme například i nátisky impoziční (pro kontrolu vyřazení stránek a polohy důležitých objektů, jako je inzerce, v nižším rozlišení a bez nároku na barevnou věrnost). Ustálená praxe je taková, že tam, kde nejde o barevnou věrnost a je případně použito i nižší rozlišení, obvykle hovoříme o náhledech. Pojem nátisk si pak vyhrazujeme pro takovou simulaci tiskoviny, která věrně odráží výsledný vzhled tiskoviny jak po stránce barevnosti, tak i co do obsahu a vizuálního vjemu.

Nátisk sám o sobě vůbec není fenoménem několika málo posledních let; na rozdíl od minulosti je dnes ale podstatně dostupnější. Existuje mnoho metod a technologií tvorby nátisků, digitálních i analogových, obvykle poplatných době svého vzniku a situaci, v níž jsou - nebo byly - užívány. Některé jsou na ústupu či zapomenuty (jako kdysi tak rozšířený analogový nátisk z filmů, populární „Cromalin„), některé se těší více či méně zasloužené pozici drahých high-end technologií, jiné představují sice užitečný, ale úzce specializovaný způsob, jak simulovat některé speciální tiskové technologie (za všechny lze v tomto posledním bodě uvést tiskárny, používající metalické barevné pásky).

Bezkonkurenčně zcela nejrozšířenějším způsobem nátiskování se ovšem během posledních několika let stal digitální nátisk na inkoustových tiskárnách. Přispěla k tomu nejen velmi vysoká kvalita a dostupnost samotných tiskáren. Stejně tak dnes máme možnost pracovat s cenově dostupnými a přitom velmi kvalitními nátiskovými papíry, pokročilými nátiskovými aplikacemi, i - v neposlední řadě - rychlejšími a přesnějšími měřícími přístroji.

Krátce řečeno - díky vyspělým inkoustovým nátiskovým řešením jsme dnes schopni uživatelsky zcela snadno a za zlomek původní ceny vytvořit nátisk, který je neporovnatelně přesnější, než jaký jsme běžně získávali ještě před zhruba osmi lety, a který je schopen plnit roli kontraktačního nátisku. Vše, co k tomu potřebujeme, je správně vybrat a použít nabízející se technologie.

Základním vodítkem pro posouzení přesnosti nátisků je výpočet barevné odchylky nátisku od požadované barevnosti originálu - pro zjednodušení budeme v tomto materiálu hovořit o numerické přesnosti. Právě numerická kontrola přesnosti je základním rysem certifikovaného nátisku; vyhodnocení přesnosti dělá z „běžného“ nátisku průkazný nástroj pro komunikaci v procesu předtiskové přípravy a při předávání dat k tisku.

Numerická přesnost je nutným předpokladem kvalitního nátisku. Nároky uživatelů ale rostou a v situaci, kdy moderní nátiskové systémy dosahují vesměs velmi malých odchylek, se ukazuje, že sama numerická přesnost není vždy dostačující a důležitá je i vizuální shoda se simulovaným originálem. Byť v některých situacích může být nuance mezi vizuální a numerickou přesností minimální, v jiných aplikacích se rozdíl naopak projeví jako významný; kde jde o skutečně špičkové výsledky, je vizuální shoda mezi nátiskem a originálem zásadním požadavkem.

Existuje více důvodů možného rozporu mezi numerickou a vizuální shodou. V prvé řadě je třeba vědět, že lidské oko se nechová stejně lineárně, jako měřící přístroj. Člověk je subjektivně na některé barvy a jejich rozdíly podstatně citlivější, než na jiné, což běžný způsob výpočtu barevné odchylky není schopen podchytit. V takovém případě je nutné simulaci, vypočtenou na základě co nejnižší odchylky, vizuálně vyladit. Dosažení vizuální shody ovšem představuje komplexní úlohu; mezi další zdroje vizuálního nesouladu patří zejména vlivy reálného tiskového procesu (nepřesnosti, rozpasování) a charakter potiskované podložky. Běžně používanými postupy například není možné vizuálně věrně simulovat tisk na ručním strukturovaném papíře nebo na vlnité lepence.

Úkolem moderních nátiskových systémů ale není jen přesná barevná simulace. Ve skutečnosti není v praxi dost dobře možné od sebe oddělit barevnou a obsahovou věrnost. Proto je důležité klást důraz i na faktory, jako je přesné zpracování nejnovějších verzí PDF a PostScriptu, nebo korektní práce s přímými barvami.