Numerická a vizuální shoda

Tisknout

To není nový ani nijak převratný poznatek, nakonec v praxi se lze s podobnou situací seznámit na vlastní kůži poměrně často. Potřeba vizuální shody se postupně promítla i do náplně a metodik nezávislých srovnávacích testů či soutěží, kde jsou testované nátisky, kromě přesného přeměření, vizuálně vyhodnocovány skupinami porotců. Obvykle se jedná o zkušené odborníky s dlouholetou praxí v roli zadavatelů i dodavatelů v tiskárnách, grafických studiích, nebo agenturách, kteří v přímém srovnání nátisku a tiskového archu rozhodují o kvalitě vizuálního přiblížení.

Vztah kolorimetrické přesnosti nátisku a vizuální shody se simulovaným tiskovým archem není jednoznačný a není možné jej v teoretické rovině jednoduše popsat či postihnout. Zkoumáme-li příčiny vizuální odlišnosti nátisku od tiskového archu, můžeme alespoň vyjmenovat několik hlavních faktorů, které vizuální shodu v různé míře a s různou závažností ovlivňují.

Jedním z velmi subjektivních mechanismů je rozdílná citlivost, s jakou vnímáme jednotlivé barvy a jejich odchylky. Je celkem běžně známo, že člověk nereaguje na všechny barevné odstíny stejně. Numericky shodné rozdíly mezi odstíny mohou proto být pozovatelem vnímány a posuzovány jako vizuálně různě výrazné, podle toho, jaké v části barevného spektra se odehrávají. Takové chování ale měřící přístroj nezná, a k měření přistupuje v rámci technických možností lineárně, podobně jako algoritmy, které vypočítávají profily nebo podle nich převádějí barevnost. Jedním z jednoduše pochopitelných důsledků je, že numericky může být za vyhovující považována i simulace, kterou pozorovatel označí za viditelně nepřesnou, a naopak. Východiskem v takovém případě je, pokud to aplikace umožní, ruční detailní ladění profilu, například ve formě selektivních či lokálních korekcí, které v problémových pasážích simulaci zpřesní nad rámec, požadovaný pro profil jako celek.

Malá korelace s lidským způsobem vnímání barev je často vyčítána s převahou nejčastěji užívanému způsobu výpočtu barevné odchylky Δ E v souřadnicích L*a*b* (v literatuře označována jako CIELAB). Odchylku mezi dvěma barvami lze v současnosti vypočítat rovněž několika dalšími způsoby, z nichž například výpočet metodou CMC přináší v tomto ohledu korektnější výsledek. Profesionální systémy pro práci s barvami, nátiskové i certifikační, obvykle poskytují uživateli možnost pracovat s několika metodami výpočtu barevných odchylek, v praxi ale alternativní metody zatím téměř nikdo nevyužívá, a defaultní volbou zůstává výpočet podle CIELAB.

Často podceňovaným faktorem je kontrolované standardní osvětlení pracoviště. Z teorie víme, že digitální nátisk je vypočten a následně vytištěn v barevnosti, která odpovídá přesně zvolené teplotě osvětlení, a že pokud bude nátisk pozorován při jiném osvětlení, než simulovaný tiskový arch, barevná shoda není možná. Problémy ale mohou čekat i v situaci, kdy jsou nátisk a tiskový arch posuzovány bok po boku, pod sice pro oba stejným, nicméně nestandardním osvětlením. Je třeba si uvědomit, že fyzikálně je charakter obou tiskovin odlišný, a v proměnném okolním osvětlení může být změna barevnosti tiskového archu výrazně jiná, než změna barevnosti nátisku. Jedním z faktorů, které podobné změny způsobují, je jev, zvaný metamerie, kdy se mohou nátisk a tiskový arch, pod normovaným osvětlením shodné, pod jiným osvětlením jevit jako viditelně rozdílné. Druhým zásadním faktorem je vliv optických zjasňovačů, které jsou přidávány do papírů pro ofsetový tisk i do některých nátiskových médií, a jejich destabilizující působení při pozorování nátisku a tiskového archu pod denním světlem. Východiskem ze všech souvisejících problémů je použití prostředí s kontrolovaným normovaným osvětlením. V běžné praxi lze uvažovat zejména o nasazení některého z stolních náhledových boxů, které představují cenově poměrně dostupné řešení se snadnou instalací. Profesionální boxy pro nasazení v grafickém průmyslu pracují s osvětlením o teplotě 5000 K; lepší modely umožňují řídit intenzitu osvětlení, což je důležité mimo jiné i při podrobném ladění shody barevnosti výtisku v boxu s obrazem na monitoru.

Má-li být nátisk zodpovědně vizuálně posouzen, je velmi důležité mít jistotu, že se tak děje pod předepsaným, tedy standardním osvětlením. V praxi jsou dobrou pomůckou proužky, které mění svůj vzhled podle toho, zda jsou prohlíženy pod standardním osvětlením 5000 K. Proužky, které jsou označovány jako Light Indicator, vyrábí mimo jiné Ugra (v Evropě) a GATF (v Americe), a jejich vyhodnocení je velmi jednoduché: pod osvětlením 5000 K jsou všechna pole proužku (Ugra) stejně barevná, pod odlišným osvětlením se barva jednotlivých políček liší. Pokud je proužek nalepen na nátisk, je velmi snadné ověřit, zda je nátisk při posuzování barevnosti prohlížen pod standardním osvětlením, nebo ne.

Výše uvedené faktory představují hlavní fyzikálně podmíněné zdroje případného vizuálního nesouladu mezi nátiskem a tiskovým archem. Kromě toho lze ovšem nalézt i řadu dalších příčin, které nesouvisí ani tak s výpočtem přesných barevných odstínů, jako s nutností zohlednit praktické souvislosti tiskových technologií, jako jsou například struktura tiskového papíru, nebo chyby v tisku či principiální omezení konkrétního tiskového procesu. Podobné jevy není možné popsat jen prostřednictvím výpočtu barevného odstínu a tak se zde otevírá poměrně široké pole pro inovaci a vývoj speciálních korekčních a simulačních nástrojů, které posunou nátisky za hranici kolorimetrické přesnosti blíže k reálnému vzhledu tiskového archu.