Simulace přímých barev
Tisknout
Přímé barvy jsou v současnosti rutinně používány zejména v obalářském průmyslu, kde se lze setkat jak s relativně běžnými barvami ze standardních knihoven, tak s množstvím specialit, využívaných pro zatraktivnění konečného efektu (typickým příkladem jsou metalické barvy).
Naopak sféra komerčního tisku, hlavně pokud jde o méně náročný merkantil, se obvykle snaží o náhradu přímých barev soutiskovými; je to ve většině situací provozně jednodušší a finančně méně náročné.
Jedním z faktorů, které mohou použití přímých barev komplikovat, jsou i specifické nároky na jejich simulaci prostřednictvím digitálního nátisku (mnoho barev ovšem těmito postupy není možné simulovat vůbec, například právě výše zmíněné metalické barvy, které je možné simulovat, a to ještě nikoliv bez problémů, jen zvlášť vyvinutými postupy). Většina standardních přímých barev překračuje gamut klasických tiskových technologií, proto je není možné dostatečně přesně vytisknout běžným čtyřbarvotiskem. Adekvátně tomu pak platí, že takové přímé barvy není možné simulovat prostřednictvím referenčních profilů a profilů nátiskových tiskáren, vytvořených pro nátisk standardních tiskových procesů. Vyšší nároky jsou kladeny i na použité nátiskové zařízení; jestliže obvykle požadujeme, aby gamut nátiskového zařízení byl větší, než gamut simulované tiskové technologie, je pro simulaci přímých barev logicky nutné požadovat zařízení s ješě podstatně širším barevným rozsahem.
V neposlední řadě je nutno připomenout, že profesionální nátiskový RIP musí dokázat korektně interpretovat tiskové soubory s přímými barvami, což nemusí být, v závislosti na komplexnosti grafického návrhu a způsobu vytvoření PDF souboru, vůbec snadná úloha.
Moderní inkoustové tiskárny, za předpokladu použití vhodného nátiskového materiálu, naštěstí nabízejí gamut, který je skutečně schopen obsáhnout drtivou většinu přímých barev. Aby bylo možné rozšířenou barevnost využít, obsahují nátiskové systémy specializované moduly, které jsou schopny vytvářet a spravovat knihovny přímých barev. V rámci knihovny by měla být definice provedena přímo v širokém barevném prostoru nátiskové tiskárny, bez nutnosti procházet přepočtem přes simulační referenční profil. Z toho je zřejmé, že profesionální nátiskový systém nemůže zpracovat a vynátiskovat tiskové soubory, obsahující jemu neznámé přímé barvy. Pokud není barva předem definována, může systém (podle nastavení předvoleb) zpracování úlohy ukončit, nebo je neznámá přímá barva prozatímně nahrazena předdefinovaným standardním odstínem a na její barevnost nemůže být při posuzování nátisku brán zřetel.
Bývá zvykem, že nátiskové systémy obsahují již předinstalované knihovny nejznámějších standardů přímých barev, jako jsou například přímé barvy Pantone. Pokud tiskové soubory obsahují neznámé přímé barvy, nebo jsou nároky na přesnost vyšší, než jaké splní standardně dodávané knihovny, je u profesionálních systémů možné uživatelsky vytvořit a barevně vyladit vlastní knihovny přímých barev. Pro skutečně vysoké nároky je ovšem nutné kalibrovat knihovny přímých barev pravidelně; takové nátisky bývají i finančně náročnější.
Řešení GMG
Nátiskové systémy GMG využívají pro simulaci přímých barev služeb aplikace GMG SpotColor Editor. Aby bylo možné simulovat co přímé barvy s co nejvyšší přesností, pracuje SpotColor Editor vždy s plným gamutem tiskárny a prostřednictvím speciálního kalibračního souboru využívá i odstíny, které pro běžné nátiskování (například ofsetového tisku) vůbec nepotřebuje. Konkrétní barevný rozsah je v praxi determinován konkrétním typem tiskárny a výběrem nátiskového materiálu, to znamená, že i knihovny přímých barev je nutné vytvořit a optimalizovat pro každou kombinaci nátiskového média a nátiskové tiskárny (se zohledněním tiskových parametrů) zvlášť.
Přímé barvy jsou v knihovně uloženy spolu s CMYK ekvivalenty, kterými budou tištěny při nátiskování. V tomto případě jde ale o CMYK souřadnice v adaptovaném prostoru inkoustové tiskárny, které tak vykazují podstatně širší gamut, nesrovnatelný s CMYK gamutem ofsetového tisku.
Pokud tiskový soubor obsahuje přímou barvu, vyhledá nátiskový systém GMG během zpracování v příslušné knihovně její optimalizovanou barevnost, nabídne ale uživateli možnost v případě potřeby modifikovat způsob, jakým bude barva simulována - mimo jiné je možné přiřadit nalezenému plátu jinou z barev v knihovně, nebo lze ovlivnit míru opacity tiskové barvy.
Systém vychází z barevnosti plného odstínu přímé barvy, pro zvýšení přesnosti simulace je ale možné navíc zohlednit i fakt, že přímé barvy jsou často tištěny s vyšší denzitou, než výtažkové barvy. Proto i jejich křivky tónové hodnoty vykazují odlišný průběh, než jaký bychom získali prostým lineárním přepočtem škály přímé barvy jen z jejího plného odstínu, a tak systém umožní definovat specifickou nárůstovou křivku. Průběh křivky je možné konstruovat z měření, v případě potřeby ji ale lze i odhadnout; křivku lze následně s výhodou využít i pro urychlení deklarací dalších přímých barev obdobných vlastností.
Výpočet simulačních barev probíhá v prostředí SpotColor Editoru analogickým způsobem, jako při výpočtu kalibračních a referenčních profilů. Systém staví na cílových hodnotách, získaných proměřením reálného vzorku simulované přímé barvy. Alternativně lze souřadnice přímé barvy zadat i numericky (někteří klienti jsou zvyklí dodávat definici přímé barvy v Lab, pak je tento postup výhodný a přesný).
Systém následně vypočte předběžné simulační hodnoty, podle kterých přímou barvu vynátiskuje. Nátisk je proměřen spektrálním fotometrem a systém následně podle zjištěné chyby provede optimalizaci simulačních hodnot v knihovně. Tento iterační proces se opakuje, dokud není dosaženo požadované přesnosti, nebo dokud není možné simulaci dále zpřesňovat.